Chodila jsem na různé přednášky, kurzy a semináře, kde jsem se snažila naučit nové věci a zlepšit se. Poznala jsem, že to nenÍ ani zdaleka tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Vždycky jsem se zaměřovala na své okolí. Ráda jsem fotila společnost, dokumentární fotografii a nebo třeba reportáž. Když se mi narodily děti a byly malé, krátkodobě jsem se zaměřila na fotografování osob, dětí a rodin. Koupila jsem si vybavení domácího ateliéru. Záblesky, difuzér, blesky a všelijaká pozadí. Velmi rychle jsem ale zjistila, že fotit čtyrčlennou rodinku v bytě, kde mezitím pobíhají členové mé vlastní rodiny, není úplně jednoduchá a pohodlná cesta. Tak jsem si začala pronajímat ateliér. To bylo samozřejmě mnohem komfortnější. Veškerá osvětlení, fotografická pozadí a rekvizity byly k dispozici a mně se mnohem jednodušeji fotilo. Velmi brzy ale nastal problém. I když pro konkrétní rodinu byly fotky jedinečné, nádherné a byli s mou prací velmi spokojeni, já jsem si zoufala. Zjistila jsem, že focení rodinek v ateliéru je pro mně pramálo kreativní. Všechny rodiny a jejich fotografie se časem víceméně podobaly. Pózy, rekvizity, osvětlení…. Pro ně to bylo jedinečné a vzpomínka na celý život, pro mne jen opakování a čím dál větší rutina. Poznala jsem, že mě mnohem víc naplňuje jedinečnost, nové výzvy a pomalé prošlapávání trnité cesty, nežli pohodlná jízda na nudné dálnici. Musím tvořit stále něco nového. Neokoukaného. A tak jsem zkusila fotografování přímo v rodinách, v jejich přirozeném prostředí. Bez předem daných ateliérových rekvizit. Případně také v exteriérech, na procházkach, ve světě, kde jsem dokázala jejich osobnosti zasadit do jedinečných kontextů. A vedle toho jsem pokračovala v osobitém zobrazování světa kolem sebe, objevování krásy v maličkostech a zdokonalování svého stylu.